Pamatujete si na svůj první byt? Já ano a byl opravdu malinkatý. Byla to spíše taková malá garsonka. A mně se to ale docela líbilo, ale jenom pro začátek. Víte, to asi se líbí každému, když začíná bydlet. Bylo mi asi devatenáct nebo dvacet let a byla jsem opravdu ráda, že mám svoje vlastní bydlení. Byt jsem si opravdu moc přála, bylo to mé jediné velké přání. Teď navíc mí rodiče mi řekli, že až udělám maturitu, tak mi nějaký byt koupí. Byla jsem překvapením v šoku! A já jsem se úplně snažila, abych měla byt. Možná je to šibalské, ale není. Mí rodiče to tak chtěli.
Musím se taky šibalsky přiznat, že jsem se taky snažila už jenom kvůli tomu bytu, ale rodiče to jistě věděli. Neměla jsem žádnou zdárnou budoucnosti. Moji rodiče pracovali jenom v obchodě, neměli žádné velké firmy. Takže mi bylo jasné, že moc peněz mít nebudou. A já jsem si řekla, že až budu mít práci, tak zkusím mít takovou, kde je nejvíce peněz. Takže musím taky stále studovat.
A abych si mohla pořídit vlastní byt, potřebuji skvělou práci. A pro skvělou práci potřebuji taky dobrou školu. Bez dobré školy anebo diplomu se těžko někde ujmu. A při studiu jsem dělala taky uklízečku. Docela mě to bavilo. Nicméně ale když jsem měla tu garsonku, tak jsem se tam začala cítit stísněně. Našla jsem si totiž přítele. A aby on neplatil sám zbytečně nájem, tak šel bydlet ke mně. Do malého bytu alias garsonky. Ale oběma nám se tam líbilo. Akorát v po roce se nám tam udělalo těsno. On se tam nastěhoval a všechny jeho věci byly velmi velké a rozměrné. Takže jsme si řekli, že byt asi prodáme a potom si vezmeme hypotéku, abychom si mohli pořídit jiný byt a možná jistě větší. Alespoň tři plus jedna, a ne nějakou malou garsonku, ale je to opravdu názor financí. A těch zrovna moc nemáme, ale my se přítelem nevzdáme. Moc si přejeme byt, nějaký větší, takže se budeme oba moc snažit, abychom si mohli splnit náš sen o bydlení. Třeba se nám to jednou podaří.